Na tom přece nezáleží,” mínil pan Dastych. “Mladý člověče, to
byl úspěch, ke kterému si můžete gratulovat.”
“Gratulovat!” vybuchl dr. Mejzlík. “Pane, jakpak si mám
gratulovat, když nevím k čemu? K svému báječnému detektivnímu
bystrozraku? Nebo k mechanickým policejním zvykům? Nebo k
šťastné náhodě? Nebo k nějaké intuici a telepatii? Koukněte se, to
byl můj první větší případ; něčeho se člověk musí držet, že? Dejme
tomu, zítra mně dají nějaký mord; pane Dastychu, co budu dělat?
Mám běhat po ulicích a koukat lidem bystrozrace na boty? Nebo
mám jít za nosem a čekat, že mě nějaká předtucha nebo vnitřní hlas
povede rovnou k vrahovi? Tak vidíte, to je ten případ. Celá policie si
teď říká: Tenhle Mejzlík, ten má nos; z toho mládence s brejlemi
něco bude, to je detektivní talent. Vždyť je to zoufalá situace,” bručel
dr. Mejzlík. “Nějakou metodu člověk musí mít. Do svého prvního
případu jsem věřil na všelijaké ty exaktní metody; víte, na
pozorování, na zkušenost, na soustavné vyšetření a takové
hlouposti. Ale když si teď probírám ten případ, tak vidím, že –
Poslouchejte,” vyhrkl s úlevou, “já myslím, že to byla jen šťastná
náhoda.
